Achjo. Povzdychla jsem si, když jsem si uvědomila, jak dlouho jsem neviděla své přátele a jak dlouho je asi ještě neuvidím.
Nastala tedy hurá akce a najednou byl na světě víkendový výlet na Malou Morávku. Malá Morávka se nachází nedaleko srdce Jeseníků, Pradědu. Někteří mí přátele znají pouze Praděd, tak jsem se rozhodla, že je provedu místy, kde zaprvé nikoho nepotkáme a za druhé neznám ani já. Hned v pátek po příjezdu na jednu nejmenovanou, roztomilou, starou ale moc krásnou chaloupku se mě všichni ptají, kam to vlastně zítra půjdeme. No přesnou odpověď neznám ani já, představu v hlavě ale mám. Otevírám tedy již po několikáté mapy.cz a jdu trasovat. Doporučuji stáhnout také offline verzi, protože člověk nikdy neví, kam ho nohy zanesou. Najednou se můžeš objevit uprostřed lesa, bez signálu a jediná cesta nazpět je ta, po které jsi přišel.
Místa, na která následující den zamíříme vybírám naprosto náhodně a sama jsem velmi zvědavá.
V sobotu ráno po probuzení dojídáme chlebíčky z večera a na pánvi v kuchyni se už dozlatova smaží cibulka. Za necelých patnáct minut už na stole voní báječná smaženice. Je tak příjemné snídat u stolu se skvělými přáteli, hned ráno si dát sklenici vína a na rtech mít nepřetržitě úsměv. Ale zpátky k turistice, tou jsem přeci začala. Naše lenivé zadky jsme si auty dovezly až k parkovišti, u kterého začíná naučná stezka Bílé Opavy. Odtud lesem vyrážíme k prvnímu bodu, který máme na mapě poznačený. Po asi 3 kilometrech se před námi v lese objevil opravdu velký šutr, na kterém už jsou vybudovány schody a zábradlí pro větší bezpečnost. Odtud krásně v dálce vidíme Praděd, na který se dnes .. nepodíváme! Po krátkém kochání pokračujeme chvíli asfaltovou, poté lesní cestou až na Žárový vrch. Lesní cestou myslím opravdu lesní cestu, místy jsem ráda, že mám jen metr padesát sedm a nezávidím svým vysokým kamarádům, kteří se musí krčit na každém kroku. Další kámen uprostřed lesa, tak to je Žárový vrch. U kamene si dáváme malou pauzu, protože vyškrábat se lesem až sem nám dalo pořádně zabrat. Po jednom pivu a tatrance zvedáme kotvy a po stezce pokračujeme na Lyru.
A já si neodpustím myšlenky na to, jak krásně tady je. Jak moc je příroda rozmanitá. A jak moc jsem teď šťastná. No šťastná přestávám být ve chvíli, kdy šlápnu na shnilý pařez a nosem ryju v jehličí. Kopce mi připadají nekonečné a místa neskutečná. Mám pocit, že v okolí nic není. V tom míjíme Sedlovou boudu, kde potkáváme první živáčky. Doposud se kolem nás neukázala ani noha. Koukám do mapy a koukám, že na Lyru vedou dvě cesty. Jedna bude určitě lepší a druhá horší. Samozřejmě dlouho neváháme a vyrážíme tou strmější, podle mě krásnější, cestou. Za dva kilásky bychom měli být na místě. Ani se nenadějeme a sedíme u dalších skal, které jsou obklopeny hustými lesy. Odtud se potřebujeme dostat už jen k rozcestníku Kóty a poté zpět do Karlovy Studánky. Tady se nám hodí již výše zmíněné offline mapy! Víc ale asi prozrazovat nebudu, abych taky nechala pracovat vaši fantazii při plánování cílového místa cesty. Různých, nepoznaných cest totiž od Kóty do Karlovy Studánky vede spousta.
