Na skok do Skotska

Rozhodnutí vyrazit do Skotska padlo před víc než rokem – blížily se kulatiny naší mamky a ta si, jako velká fanynka seriálu Cizinka, Skotsko přála už dlouho vidět. Dárek byl tím pádem jasný - bereme naše na „evropský Nový Zéland“. S přítelem jsme ve Skotsku byli už před šesti lety, tehdy ještě s batůžkem a pod stanem, nočním vlakem z Londýna. Poznali jsme tehdy „jen“ ostrov Skye a už tehdy bylo jasné, že se sem musíme vrátit. Nastal čas sestavit itinerář a začít plánovat.

Ubytování ve Skotsku není žádná láce, takže jsme volili AirBnb, se kterými jsme dosud měli jen nejlepší zkušenosti a tady se nám opět potvrdilo, že kontakt s místními bez neosobních hotelů, má něco do sebe. S ohledem na to, že se Skotsko stává poslední dobou hodně vyhledávanou destinací, nedoporučuji s objednávkou ubytování moc otálet – na začátku jsme měli vyhlídnuté krásné chatičky a kamenné domy, ale ty byly v únoru, kdy jsme se rozhodli bookovat, na červen už beznadějně plné. Takže ubytování na letní termín určitě alespoň půl roku dopředu. Letenky jsme kupovali taky kolem února, zrovna se vyskytl dobrý tarif, ale ceny za lety do Edinburghu se mění stejně často jako skotské počasí, tak je potřeba si to trochu pohlídat. I s kufrem se dá vejít do 2-3 tisíc, z vlastní zkušenosti určitě stačí na deset dnů 2 kufry pro 4 lidi – a to jsme měli s sebou ještě kempovací vařič a nějaké to příslušenství na „hostinu“ v přírodě.

Plán jsme rozvrhli do 10 dní, ale návštěva Skotska si určitě zaslouží víc – mezi jednotlivými zastávkami, které jsme měli v plánu, jsou velké vzdálenosti a člověk by na každé strávil nejradši mnohem víc času, než mu nabitý program umožňuje – zvlášť když je nadšený "mačkač" spouště, jako já.

Let Praha – Edinburgh zabere dvě a půl hodiny, takže se člověk ani nenaděje a je ve větrném a o dost chladnějším, ale neskutečně malebném kamenném městě, z jehož každého koutku na člověka dýchá historie a kultura, na kterou jsou Skotové právem pyšní. První ubytování jsme sehnali přímo v centru, kousek chůze od Edinburghského hradu, takže nebylo potřeba vůbec použít místní dopravu, protože vše podstatné je na dosah. Na panorama hradu jsme příliš štěstí neměli – zrovna sundávali z hradeb tribuny, které na koncertu den předem sloužily jako hlediště. Vynahradila nám to ale procházka ikonickou Royal Mile – uličkou jako z pohádky, odmyslíme-li si spoustu turistů. Méně známou zajímavostí v Edinburghu je Arthur's Seat, vyhaslá sopka hned za městem, ze které je parádní výhled na celé město a pokud vás neodfoukne, dá se odtud pořídit pár hezkých snímků, stejně jako z ikonické vyhlídky Calton Hill. Za návštěvu určitě stojí i Královská botanická zahrada.

Z Edinburghu jsme po dvou nocích vyrazili zpět na letiště, kde jsme měli zarezervované auto. Tady nás čekala menší nepříjemnost – přestože jsme si zaplatili v předstihu plné pojištění, autopůjčovna tvrdila, že je potřeba jej zaplatit znova, protože jsme si auto objednali prostřednictvím letecké společnosti – zprostředkovatele, a ne přímo přes půjčovnu. Takže poučení pro příště, auto nepůjčovat přes leteckou společnost, i když je cena ve spojení s letenkou výhodnější, protože půjčovna ujednané podmínky nemusí respektovat. Nicméně nenecháme se odradit a vyrážíme.

Po cestě zastavujeme u dvou zajímavostí – jedním z nich jsou Kelpies, obří sochy koňských hlav a druhou přečerpávací vodní výtah Falkirk Wheel – máme štěstí, akorát připlouvá loď a důmyslným systémem je spuštěna o několik metrů niž. Smůlu máme akorát na počasí – leje doslova jako z konve, plášťěnky ten slejvák nepobírají, o botách nemluvím. Pokračujeme dál do města Stirling, se stejnojmenným hradem a zastávka rozhodně stojí za to, shodli jsme se, že městečko je ještě malebnější, než Edinburgh, rozhodně prázdnější. Další ubytování na dvě noci jsme vybrali u jezera Loch Ard a bylo vážně špicovní – majitelé neskutečně vstřícní, pokojíčky jak malované s výhledem přímo na vodní hladinu a snídaně – Full English vážení, včetně haggisu! Počasí se, jak je pro Skotsko typické, mezitím změnilo o sto procent, obloha vymetená a tak jen závidíme kulisy svatebčanům hned vedle. Druhý den na doporučení majitelky Jane razíme na výšlap na horu Ben A'an a po hoďce chůze se nám naskýtá pohled na zátoky jezera, který si nic nezadá s Norskými fjordy.

Další den pokračujeme dál na Severo-západ, po cestě se krátce stavíme ve filmové vesnici Luss a po pár snímcích konečně míříme do pravé Skotské divočiny – do údolí Glen Etive – známé především z filmu s agentem 007 – Skyfall. Dům, kde se Bond narodil jsme sice nenašli, ale obligátní fotku alias Bond a M hledící do dáli jsme pořídili. Údolí je jedním slovem dechberoucí – neskutečně syrová krajina, nikde ani živáčka, za celou dobu jsme potkali jen jedny další nadšence evidentně hledající taky místo z Bondovky. Jediné co člověka kromě kochání se přírodou na tomhle místě napadá je, že pokazit se tady auto, tak by to bylo ještě zajímavé. Hned vedle Glen Etive je známější údolí Glen Coe, na které nám bohužel ale nezbyl čas, takže projíždíme jen jeho okrajem, míjíme Ben Nevis a stavíme až v oblasti Glenfinnan. Stejnojmenný viadukt proslavil parní vláček mířící do Bradavic s Harry Potterem na palubě a protože jsme si zjistili předem časy, kdy tudy historický vláček projíždí, můžeme se připravit a z krásné vyhlídky si ho vyfotit. Nocujeme kousek od Neptunova schodiště, což je sestava zdymadel na Kaledonském kanále, překonávající výškový rozdíl 28 metrů.

Následující den si to namíříme na „highlight“ celé dovolené, k ostrovu Skye. Těsně před ním se ještě stavíme na prohlídku snad nejznámějšího Skotského hradu Elienan Donan Castle, která rozhodně stojí za to, fotíme hrad i s kamenným mostem ze všech úhlů a míříme přes most na Skye. Hned na začátku se k dalším snímkům přímo nabízí klenutý kamenný most Sligachan, který se na pozadí pohoří Cullin Hills krásně vyjímá. Příroda jako z Pána prstenů, všude pasoucí se ovečky jako rozsypané korálky, bílé domečky rozmístěné tak daleko od sebe, že Pražák, který vidí sousedovi do talíře nechápe – to je Skye. Míjíme kamennou pevnost Dun Beag Broch a dosud osídlený hrad Dunvegan (před šesti lety nás místní mořský vlk vzal až k pláži s vyvalenými tuleni, super zážitek) a míříme na nejsevernější bod – mys s majákem Neist Point. Místo jak z plakátu, takže opět fotíme a hltáme tu krásu. Cesta tam je ovšem jen pro zkušenější řidiče, tam i zpět nemáme namířeno rozhodně pouze my a cesta je prostě tak úzká, že jedinou záchranou jsou vytvořené „passing points“. Na Skyei máme objednáno suverénně nejlepší ubytování z celé dovolené, a to v karavanu na zahradě majitelů, uprostřed té největší divočiny – společností nám jsou jen všudy přítomné ovečky a koně v ohradě. A protože je zrovna půlka června, tedy letní slunovrat, slunce se v noci obzoru jen dotkne a zase stoupá nahoru, takže nezažijeme skoro žádnou tmu, o půlnoci je jen šero a dny jsou teda super dlouhé – pro ty, co chtějí za den stihnout co nejvíc ideální období.

Další den vyrážíme ke korálové pláži Coral beach, kde se zrovna opaluje stádečko krav. Odtud míříme na sever, ke skanzenu Museum of Island Life s plně vybavenými historickými domečky vyobrazující život na ostrově v 19. - 20. století. Hned za ním je krásný hřbitov, kde je kromě skotské hrdinky Flory McDonaldové pochován i modní návrhář Alexander McQueen. Míříme dál, míjíme červenou telefonní budku uprostřed ničeho, kam si jde zavolat asi jen zatoulaný zoufalec, vaříme na vařiči polívku na zahřátí v oblasi zelených kopečků Quiraing a krátce se zastavíme u vodopádu Kilt Rock. Následuje zlatý hřeb Skye – výšlap k Old Man of Storr – z pohlednic a fotek známému a neskutečně fotogenickému skalnímu útvaru. Na místě nás přivítá dvojitá duha, no prostě pohádka. Na konci dne ještě stíháme krátkou zastávku v hlavním městě ostrova Portree.

Cestou ze Skye určitě stojí za zajížďku soustava kaskádovitých jezírek Fairy pools, odkud míříme směr Loch Lomond a Loch Ness. Ve stánku nám fish and chips servíruje kluk z Ostravy a dává nám tip na pobřežní městečko Nairn na severu. Vyrážíme tam a čeká nás krásná procházka po písčitém pobřeží, ovšem za vydatného burácení větru. Odtud míříme do Highlands – na skotskou Vysočinu. Krajina je zase úplně jiná, než na Skyei, ale o nic méně krásná – člověku se nechce věřit, že je v Evropě. Máme pocit, že jedeme celou dobu úplně sami, další auto snad nepotkáme. Přespáváme u Felicity, starší paní, která je jedním slovem „punkáč“. Z jejího vyprávění nám padá brada, nejen že bydlí sama v téměř úplné pustině, ale je i velice zcestovalá a v případě přírodní či jiné katastrofy údajně zcela soběstačná, a tak strávíme příjemný večer. Nedaleko je známá destilérka Glenfiddich s možností ochutnávky s průvodcem. Míříme jižněji, prohlídneme si letní sídlo královny, hrad Balmoral a na moři položený hrad Dunnotar a další destinací je univerzitní městečko St. Andrews. Tady naše čtyřka zvyšuje věkový průměr na 20 let, protože město je snad obydlené jen studenty. Stihneme nádherný západ slunce u kamenných pozůstatků katedrály kousek od pobřeží. Poslední noc před návratem do Edinburgu trávíme v opravdu přepychovém domě kousek od St. Andrews, kde nám majitel nachystal rovnou dvě křišťálové karafy s whisky na ochutnání. Pohostinnost Skotů nám učarovala.

Shrnuto podtrženo – ujeli jsme víc než šestnáct set kilometrů, zážitků na rozdávání a fotek – no, dvě karty padly. Na závěr můžu s klidným svědomím říct, že Skotsko je jednou z nejkrásnějších krajin, kterou jsme dosud navštívili a každému milovníkovi syrové přírody a vůbec britské kultury a kultivovanosti, můžu návštěvu vřele doporučit.

článek napsala Adélka